13.kapitola
11. 1. 2013
Amelie, co se dá použít proti vílám?“ zeptala jsem se nazítří ráno. Po celonočním spánku jsem
se už cítila mnohem líp než večer. Ameliin šéf odjel z města, takže měla odpoledne volno. „Myslíš
něco jako repelent na víly?“ „Jo, nebo něco, co by je třeba i zabilo,“ řekla jsem. „Je to lepší, než
kdybych umřela já. Musím se nějak bránit.“ „O vílách toho moc nevím, protože se drží v utajení a
moc jich není,“ odpověděla. „Nebyla jsem si ani jistá, že existují, dokud jsi mi neřekla otom svém
pradědovi. Hodilo by se ti něco jako pepřový sprej, co?“ Vté chvíli jsem dostala nápad. „Vždyť
přesně tohle mám!“ zvolala jsem. Najednou jsem si připadala mnohem šťastnější než kdykoliv
během několika posledních dní. Podívala jsem se do přihrádky ve dveřích lednice a samozřejmě
jsem tam objevila lahvičku s limonádou ReaLemon. „Teď už si jen ve Wal-Martu koupím stříkací
pistoli. Není sice léto, ale voddělení hraček je určitě mají.“ „To na ně zabírá?“ „Jo. Moc lidí to neví,
ale už jenom dotek má smrtící účinky. A jestli jsem to dobře pochopila, účinek je ještě rychlejší,
pokud to vypijí. Kdyby se mi podařilo nacákat limonádu někomu znich do otevřených úst, bylo by
na světě hned o jednu vílu méně." „Zdá se, že máš pořádný problém, Sookie.“ Amelia držela
vruce knížku, ale teď ji odložila na stůl. „Jo, to mám.“ „Nechceš mi otom něco říct?“ „Je to moc
složité. Nedokázala bych to vysvětlit.“ „Vím, co to znamená, když je něco ‚složité‘.“ „Promiň! Víš,
nerada bych tě do toho zasvěcovala, protože tě nechci ohrozit. Dokázala bys mi pomoct? Můžou
tvoje kouzla zabírat iproti vílám?“ „Poptám se,“ odpověděla zamyšleně jako pokaždé, když
oněčem neměla nejmenší tušení. „Když budu muset, zavolám Octavii.“ „Toho si cením. Pokud
ktomu kouzlu budeš potřebovat nějaké přísady, nemusíš hledět na peníze.“ Ráno mi totiž přišel
šek od správce pozůstalosti po královně Sophii-Anne. Pan Cataliades mi konečně nechal
poukázat peníze, které mi dlužila. Odpoledne jsem se chystala do banky, protože budou mít
otevřeno venkovní okénko, zněhož obsluhují klienty sedící vautě. Amelia se zhluboka nadechla,
ale pak se zarazila. Počkala jsem. Do celého okolí vysílala myšlenky jasné jako maják, proto
jsem věděla, co chce říct. Počkala jsem ale, až to vysloví nahlas, abych náš vztah udržela
vrovnováze. „Tray má pár přátel upolicie – ne moc –, proto se mi přes něj doneslo, že Whit a
Arlene zapírají jako diví. Prý Crystal nezabili… Arlene tvrdí, že ztebe chtěli udělat odstrašující
příklad pro všechny ostatní, aby viděli, co se stane lidem, kteří se bratříčkují snadpřirozenými
bytostmi. Crystalina smrt jim jen poskytla nápad, jak to provést.“ Moje dobrá nálada byla rázem
vtahu. Přepadl mě obrovský smutek. Když to Amelia řekla nahlas, bylo to ještě děsivější.
Nevěděla jsem, co na tom mám Amelii říct. Nedostávalo se mi slov. „Dozvěděl se Tray aspoň
něco otom, co se jim může stát?“ zeptala jsem nakonec. „Záleží na tom, čí kulka zasáhla agentku
Weissovou. Pokud to udělal Donny… No, tomu je už všechno jedno. Whit může tvrdit, že na něj
stříleli, proto zkrátka opětoval palbu. Mohl by prohlásit, že o žádném plánu na tvoje zabití neví. Že
byl na návštěvě usvojí přítelkyně anáhodou ssebou na korbě auta vezl dřevo.“ „A co Helen
Ellisová?“ „Ta Andymu Bellefleurovi řekla, že jen přijela vyzvednout děti. Prý se jim dařilo ve
škole, proto jim slíbila, že je za odměnu vezme do Sonicu na zmrzlinu. Oničem dalším neměla ani
páru.“ VAmeliině tváři se zračily nepřekonatelné pochybnosti. „Takže Arlene je jediná, která
mluví.“ Mezitím jsem otřela plech na pečení. Ráno jsem totiž napekla sušenky. Tahle terapie byla
levná apřinášela mi klid. „Jo. Ale kdykoliv může všechno popřít. Když začala mluvit, byla ještě ze
všeho dost otřesená, ale nakonec si může všechno rozmyslet. Nám nezbývá než doufat, že se to
aspoň stane co nejpozději.“ Měla jsem pravdu. Arlene byla nejslabší článek. „Obstarala si
právníka?“ „Jo. Nemůže si dovolit Sida Matta Lancastera, proto si najala Melbu Jenningsovou.“
„Mazaná volba,“ poznamenala jsem zamyšleně. Melba Jenningsová byla jediná černoška zBon
Temps, která kdy vystudovala právo. Byla jen opár let starší než já, nesmírně útočná apůsobila
dojmem nesmlouvavé bojovnice. Oostatních právnících se vědělo, že když mají Melbu někde
potkat, vyhnou se jí velkým obloukem. „Díky tomu Arlene nebude tolik vypadat jako rasistka.“
„Myslím, že tím nikoho neoblafne. Ale Melba je jako pitbul.“ Amelia sní měla své zkušenosti,
protože právnička kvůli svým klientům už několikrát navštívila její pobočku pojišťovny. „Měla bych
si jít ustlat,“ prohlásila nakonec Amelia, vstala aprotáhla se. „Hele, dneska večer jedeme sTrayemdo kina vClarice. Nechceš jet snámi?“ „Pořád se mě snažíš nalákat na svoje rande. Snad tě Tray
nenudí?“ „Vůbec ne,“ odpověděla Amelia s udiveným výrazem. „Dokonce bych řekla, že je
úžasný. Ale poslední dobou na něj pořád doráží jeho kamarád Drake. Viděl tě v baru a chtěl by tě
poznat." „Není to měňavec?“ „Normální kluk. Líbíš se mu.“ „Na normální kluky nejsem,“ prohodila
jsem súsměvem. „S nimi to nikdy nedopadá dobře.“ Ve skutečnosti to zatím pokaždé byla
katastrofa. Jen si představte, že víte, co si váš partner vkaždou danou chvíli myslí. Navíc tu byl i
Eric a náš těžko definovatelný, ale přesto intimní vztah. „Nech si ho vzáloze. Je to kluk jako
cumel, akdyž říkám kluk jako cumel, myslím tím, že by ho stačilo jenom pocukrovat.“ Amelia pak
vyběhla po schodech nahoru ajá jsem si nalila sklenici čaje. Zkusila jsem se do něčeho začíst,
ale zjistila jsem, že se na knížku vůbec nedokážu soustředit. Nakonec jsem si založila stránku,
zadívala se do prázdna azačala uvažovat ovšem možném. Zajímalo mě, kde teď asi jsou Arleniny
děti. Vzala si je ksobě její stará teta, která bydlela v Clarice? Zůstaly u Helen Ellisové? Měla svou
kamarádku natolik ráda, aby si Cobyho aLisu nechala usebe? Nedokázala jsem se zbavit
hlodavých výčitek svědomí, že jsem způsobila tuhle hroznou situaci, která se podepsala i na
Arleniných dětech, ale nezbývalo mi nic jiného než to překousnout. Za všechno nesla
zodpovědnost Arlene. Nemohla jsem pro ně nic udělat. Vtu chvíli zazvonil telefon, jako kdyby
moje úvahy odětech stiskly nějaké tlačítko ovládající vesmír. Vstala jsem adošla k přístroji
zavěšenému na stěně vkuchyni. „Haló?“ řekla jsem bez nálady. „Slečna Stackhouseová?
Sookie?“ „Ano, utelefonu,“ odpověděla jsem, jak se patří. „Tady je Remy Savoy.“ Remy byl
exmanžel mojí sestřenice Hadley a otec jejího syna. „Jsem ráda, že voláte. Jak se má Hunter?“
Jejich dítě dostalo zvláštní „dar“. Stejný jako já. „Dobře. Vlastně volám kvůli té věci.“ „Jistě.“ Náš
rozhovor se měl stočit k telepatii. „Brzy bude potřebovat podporu. Zanedlouho půjde do školky.
Všimnou si toho. Nějakou dobu to potrvá, ale dřív nebo později…“ „Ano, všimnou si toho.“
Otevřela jsem pusu achtěla mu navrhnout, že až budu mít příště volno, Remy by mi mohl Huntera
přivézt. Nebo jsem do městečka Red Ditch mohla zajet sama. Pak jsem si ale vzpomněla, že na
mě mají spadeno vraždící víly. Teď nebyla nejvhodnější doba knávštěvě Remyho syna, protože
kdo mohl vědět, že mě nebudou sledovat ikněmu domů? Nikdo znich zatím neměl o Hunterovi
nejmenší tušení. Dokonce ani pradědečkovi jsem neřekla ojeho zvláštním nadání. Pokud to
nevěděl Niall, možná se té informace nedopídil ani nikdo ztěch, kteří mě chtěli sprovodit ze světa.
Takže celkově vzato bylo lepší nic neriskovat. „Moc ráda bych se sním setkala apoznala ho.
Slibuju, že mu pomůžu, jak budu moct,“ řekla jsem. „Teď to sice není možné, ale protože už
zbývá jen málo času, než nastoupí do školky… šlo by to za měsíc?“ „Och!“ ozval se rozpačitě
Remy. „Doufal jsem, že ho budu moct přivézt už teď, protože jsem dostal volno.“ „Mám tu totiž
takový problém, který musím nejdřív vyřešit,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Pokud vůbec zůstanu
naživu, než bude vyřešený… Ale tuhle možnost jsem si nemínila připouštět. Snažila jsem se
vymyslet nějakou příhodnou výmluvu – asamozřejmě jsem na ni přišla. „Umřela mi totiž
švagrová,“ řekla jsem Remymu. „Nemohli byste mi zavolat, až nebudu mít tolik práce se
zařizováním…“ Nedokázala jsem přijít na to, jak tu větu dokončit. „Slibuju, že to bude brzy. Pokud
nedostanete volno, mohla by ho přivézt Kristen.“ Tak se jmenovala Remyho přítelkyně. „To je
právě součást toho mého problému,“ namítl Remy unaveně, ale zároveň lehce pobaveně.
„Hunter jí vmetl do tváře, že ho nemá ráda aže to oní prostě ví. No a pak ještě dodal, že by si
neměla představovat jeho tátu bez oblečení.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se potlačit
smích, ale nepovedlo se mi to. „Promiňte, vážně,“řekla jsem. „Jak se ktomu Kristen postavila?“
„Rozbrečela se ařekla mi, že mě miluje, ale že Hunter je hříčka přírody. Pak odešla.“ „Nejhorší
možný scénář,“ řekla jsem. „A… myslíte, že otom poví ilidem zvašeho okolí?“ „Nevidím důvod,
proč by to neudělala.“ Remyho slova ve mně vyvolala skličující vzpomínky na mé vlastní dětství
plné útrap. „Moc mě to mrzí, Remy,“ řekla jsem. SRemym jsem se setkala jen krátce, ale připadal
mi jako slušný člověk. Poznala jsem, že Hunter je pro něj vším. „Jestli vás to trochu utěší, pak
vám můžu říct, že já jsem tohle období přežila.“ „A co vaši rodiče?“ Z tónu jeho hlasu jsem
vycítila, že se usmál, a musela jsem mu to přičíst kdobru. „Ti ne,“ odpověděla jsem. „Ale se mnou
to nijak nesouviselo. Jednou večer se vraceli domů a zaskočila je povodeň. Byl hrozný liják,
neviděli na cestu avoda byla stejně černá jako silnice. Sjeli zmostu aodnesl je proud.“ V tu chvíli
jako by se mi v hlavě rozdrnčel poplašný signál. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi snažil dát
najevo, že tahle vzpomínka je důležitá. „Promiňte! Myslel jsem to v legraci,“ ozval se vylekaně
Remy. „Ne, nic se nestalo. Prostě to tak je,“ odpověděla jsem takovým tónem, jaký člověk volí,
když nechce, aby někdo jiný rozebíral jeho pocity. Nakonec jsme se dohodli, že mu zavolám, „až budu mít volno“ (to znamenalo „až se mě nikdo nebude pokoušet zabít“, ale to jsem Remymu
samozřejmě neřekla). Zavěsila jsem aposadila se na stoličku u kuchyňského pultíku. Poprvé po
dlouhé době jsem se vduchu vrátila do doby, kdy mi zahynuli oba rodiče. Měla jsem hodně
smutných vzpomínek, ale tahle znich byla nejhorší. Jasonovi tehdy bylo deset let amně sedm,
takže jsem si to nepamatovala úplně přesně, ale později jsme to často probírali sbabičkou ata
nám všechno znovu a znovu vyprávěla. Pokaždé to líčila úplně stejně: prudký déšť, cesta do
mělkého údolí, kterým protékal potok, temná voda… proud, který je odnesl do dálky, kde je
pohltila tma. Jejich auto se našlo následující den, těla oněkolik dní později. Automaticky jsem se
oblékla do práce. Stáhla jsem si vlasy mnohem pevněji než jindy do hladkého ohonu aujistila
jsem se, že mi nikde nevisí zbloudilý pramínek. Když jsem si začala zavazovat boty, Amelia
seběhla ze schodů, aby mi ještě řekla, že prohledala svoje čarodějnické knihy. „Vílu nejlíp zabiješ
železem!“ Na tváři jí zářil tak vítězoslavný výraz, že se mi nechtělo kazit jí radost. Citrony
představovaly ještě spolehlivější smrtící zbraň, ale podstrčit někomu zobyvatel říše víl citron, aniž
by si to uvědomil, bylo dost těžké. „To už vím,“ odpověděla jsem asnažila se, aby to nevyznělo
zklamaně. „Chci říct, že jsem ti moc vděčná, ale potřebovala bych se jich zbavit nadobro.“
Nedokázala jsem si však představit, že bych znovu dokázala rozstřikovat zahradní hadicí popel
mrtvoly kolem domu. Bylo to ale samozřejmě mnohem lepší než druhá možnost: nechat je, aby
mě chytili adělali se mnou, co se jim zachce. Amelia už byla oblečená na rande sTrayem.
Kpřiléhavým značkovým džínám si obula boty na vysokých podpatcích avypadala úplně jinak než
vběžných pracovních dnech. „Proč ty podpatky?“ zeptala jsem se. Amelia se zasmála aodhalila
řadu rovných bílých zubů. „Trayovi se líbí,“ odpověděla. „Ať už je nosím kdžínám, nebo jen tak.
Měla bys vidět moje kalhotky.“ „To nemusím!“ vyhrkla jsem. „Jestli se knám chceš po práci přidat,
Drake tam určitě bude. Má otebe vážně zájem. Aje moc hezký. Ale nejsem si jistá, jestli se ti bude
líbit.“ „Proč? Jak ten Drake vlastně vypadá?“ zeptala jsem se, protože mě přemohla zvědavost.
„Je to dost zvláštní typ. Hodně mi připomíná Jasona,“ odpověděla Amelia avyslala ke mně
zkoumavý pohled. „Věděla jsem, že by tě to vyděsilo,“ dodala potom. Ztváře mi zmizela veškerá
barva. Ještě před chvílí jsem pevně stála na nohou, připravená kodchodu do práce, ale teď jsem
se ztěžka posadila. „Sookie? Co se děje? Sookie?“ Amelia se ke mně nervózně sklonila.
„Amelie,“ zasípala jsem, „musíš se tomu člověku vyhýbat. Myslím to vážně. Držte se od něj
sTrayem co nejdál. Ahlavně mu proboha neodpovídejte, kdyby se vás začal vyptávat na mě!“
Provinilý výraz, který se jí objevil vobličeji, mi spolehlivě prozradil, že už zodpověděla nejednu
Drakeovu otázku. Přestože byla chytrá, nedokázala spolehlivě odlišit skutečné smrtelníky od
bytostí, kteří svou příslušnost klidem jenom předstírají. Aočividně to neuměl ani Tray– přestože by
jako vlkodlak měl spolehlivě zachytit vůni víly, byť jen poloviční. Ale možná že ji Dermot uměl
zamaskovat stejně spolehlivě jako jeho otec a zároveň můj pradědeček Niall. „Kdo je to?“ zeptala
se Amelia. Měla pořádně nahnáno, což bylo dobře. „On…“ Přemýšlela jsem, jak jí to co nejlépe
vysvětlit. „Chce mě zabít.“ „Souvisí to nějak stou Crystalinou vraždou?“ „Myslím, že ne.“ Snažila
jsem se najít nějaký rozumný důvod, pro který by víly mohly mít spadeno na moji švagrovou, ale
můj mozek tuhle představu odmítal. „Nechápu to,“ poznamenala Amelia. „Celé měsíce no, spíš
týdny – si užíváme klidného života, apak zčistajasna tohle!“ řekla arozhodila ruce. „Jestli chceš,
můžeš se vrátit do New Orleansu,“ řekla jsem jí ochable. Amelia samozřejmě věděla, že může
odjet kdykoliv se jí zamane, ale chtěla jsem jí dát najevo, že ji nemíním zatahovat do svých
problémů, pokud se do nich nenechá zatáhnout zvlastní vůle. Asi tak. „Ne,“ odpověděla Amelia
rozhodně. „Líbí se mi tady amůj dům vNew Orleansu stejně není opravený.“ Říkala to často.
Nechtěla jsem ji vyhánět, ale nechápala jsem, proč se ty opravy na domě tak protahují. Její otec
byl přece jen stavitel. „Tobě New Orleans nechybí?“ „Samozřejmě že ano,“ odpověděla Amelia.
„Ale líbí se mi tady, ten pokoj nahoře mi vyhovuje, mám ráda Traye ipráci, která mě živí. A hlavně
jsem šťastná – setsakramentsky šťastná –, že jsem mimo tátův dohled,“ dodala a poplácala mě
po rameni. „Jeď do práce anedělej si starosti. Jestli mě do rána nic nenapadne, zavolám Octavii.
Když teď vím, co je Drake zač, zadržím ho. Tray mi pomůže. Nikdo nedokáže dělat takové
obstrukce jako Tray.“ „Je strašně nebezpečný, Amelie,“ řekla jsem tím nejnaléhavějším tónem,
jaký si dokážete představit. „Jasně, jasně, chápu!“ ujistila mě. „Nejsem ale žádná křehotinka a
Dawson se může směle postavit komukoliv znich.“ Objaly jsme se ajá se vtu chvíli odvážila
ponořit do její mysli. Byla vřelá, činorodá, zvídavá a upřená k budoucnosti. Amelia Broadwayová
se neutápěla vminulosti. Po chvilce mě poplácala po zádech, aby mi dala najevo, že mě
propouští ze svého objetí. Zajela jsem do banky a potom se zastavila ve WalMartu. Po krátkém hledání jsem našla malý regál se stříkacími pistolemi. Koupila jsem si balíček se dvěma
průhlednými plastovými kousky vmodrém a žlutém provedení. Při pomyšlení na sílu aschopnosti
bytostí zříše víl mi moje obrana připadala neskutečně směšná, zvlášť když jsem potom musela
vynaložit veškerou sílu, abych pistolky vůbec vytáhla zplastového obalu. Chystala jsem se
bojovat proti neskutečně silnému nepříteli jen dětskou stříkací pistolí azahradnickou lopatkou.
Snažila jsem se vytlačit zmysli všechny starosti, které mi dělaly těžkou hlavu. Útočila na mě jedna
myšlenka za druhou… No, vlastně jedna obava za druhou. Možná by lo načase vzít si příklad z
Amelie a hledět dopředu. Co bych měla udělat hned, už dnes večer? Kterou ze svých
dlouhodobých obav bych mohla sprovodit ze světa aco by se pro to dalo podniknout? Mohla jsem
se zaposlouchat do myslí hostů aodhalit nějaké vodítko, které by mě nasměrovalo kvrahovi mé
švagrové, jak mě žádal Jason. (Dříve nebo později bych to udělala tak jako tak, ale právě teď mi
to připadalo ještě aktuálnější než dřív, protože se na nás valily další adalší pohromy.) Mohla jsem
si nachystat zbraně apřipravit se na další útok víl. Mohla jsem si dávat pozor na další skupiny
příznivců Společenstva slunce. Amohla jsem se postarat také oposílení vlastní bezpečnosti. Byla
jsem koneckonců pod ochranou shreveportské smečky vlkodlaků ataké nové upíří vlády, protože
jsem zachránila zadek jejich nejvyššímu šéfovi. Nebýt mě, Felipe de Castro by se proměnil
vhromádku popela aEric jakbysmet. Nenastala teď ideálních chvíle, abych si od nich vyžádala
protislužbu? Když jsem za barem vystoupila z auta, zvedla jsem oči k nebi zahalenému mraky.
Pomyslela jsem si, že od novu uplynul teprve týden. Rozhodně byla naprostá tma. Vytáhla jsem
zkabelky telefon. Na zadní straně jedné zEricových navštívenek, které mi nechal pod telefonem
vedle postele, jsem našla jeho číslo. Ohlásil se už po druhém zazvonění. „Ano,“ uslyšela jsem
auž podle tohohle jediného slova jsem poznala, že není sám. Jakmile jsem uslyšela jeho hlas,
úplně jsem se zatetelila. „Ericu,“ pípla jsem, ale hned nato mě zamrzelo, že jsem si svou žádost
lépe nepromyslela. „Král řekl, že je mi zavázaný,“ pokračovala jsem svědomím, že podnikám
nesmírně odvážný azároveň dost neomalený krok. „Hrozí mi obrovské nebezpečí. Zajímalo by
mě, co by proti tomu mohl podniknout.“ „Nebezpečí, které se týká tvého příbuzného?“ Ano,
rozhodně měl společnost.
„Přesně tak! Ten, ehm, můj nepřítel se snažil přesvědčit Amelii aTraye, aby ho se mnou
seznámili. Zřejmě vůbec nepočítá stím, že bych ho mohla odhalit. Podle všeho umí velice dobře
předstírat. Údajně nenávidí lidi, ikdyž je poloviční člověk. Vůbec nechápu, co ho ktomu vede.“
„Dobře,“ odpověděl Eric zamyšleně po krátké odmlce. „Takže tě musíme ochránit.“ „Ano.“ „A
žádáš oto jako…“ Kdyby byl ve společnosti svých podřízených, jednoduše by jim řekl, ať jdou
pryč, protože tenhle hovor chce vyřídit vsoukromí. Jelikož to neudělal, musel mít usebe upíry z
Nevady, Sandy Sechrestovou nebo Victora Maddena. Mohl ho navštívit dokonce sám Felipe de
Castro, ačkoliv mi to moc pravděpodobné nepřipadalo. Většinu Castrova času zabíraly jeho
mnohem výdělečnější podniky vNevadě. Nakonec jsem pochopila, že Eric chce vědět, jestli oto
žádám jako jeho milenka a„manželka“, nebo jako člověk, jemuž je král zavázaný. „Žádám oto,
protože nebýt mě, Felipe de Castro by byl mrtvý,“ řekla jsem. „Promluvím otom sVictorem.
Zrovna je umě vbaru,“ prohlásil Eric klidně. „Ještě dnes vnoci se ti ozvu.“ „Bezva!“ Věděla jsem,
že upíři mají velice citlivý sluch. „Moc si toho vážím, Ericu,“ dodala jsem proto tiše, jako
kdybychom byli pouze známí. Vduchu jsem se vyhnula otázce, jaký vztah mě teď vlastně s
Ericem spojuje, strčila jsem telefon zpátky do kabelky achvatně vyrazila do práce, protože jsem
už měla několikaminutové zpoždění. Po hovoru s Ericem se mi vrátila naděje, že tohle přežiju.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář