Během směny jsem roznášela piva, daiquiri a koktejly s vodkou hostům, kteří se unás zastavili
cestou zpráce. Vj ednu chvíli jsem zůstala stát a obdivně se na sebe zadívala. Místo abych se
zhroutila, pracovala jsem nepřetržitě už několik hodin, pilně roznášela sklenice apřitom jsem se
ještě dokázala usmívat. Čtyři hosty jsem sice musela poprosit, aby mi zopakovali objednávku,
advakrát jsem prošla kolem Sama, aniž bych vnímala, že se mě na něco ptá – zjistila jsem to
jedině díky tomu, že mě zastavil aupozornil. Ke každému stolu jsem ale odnesla správný podnos
inápoje amoje spropitné se pohybovalo na průměrné úrovni, což znamenalo, že jsem byla milá
ana nic důležitého nezapomněla. Jdetitodobře,řekla jsem si vduchu jako postranní pozorovatel.
Jsem na tebe pyšná. Musíš totady přežít. Za čtvrt hodiny už pojedeš domů. Napadlo mě, kolik
žen si asi vduchu řeklo totéž: dívka, která dokázala udržet hlavu vztyčenou ive chvílích, kdy její
partner na školním plese věnoval pozornost její spolužačce; žena, která se nezhroutila, když se
nedočkala povýšení vzaměstnání; pacientka, která si vyslechla děsivou diagnózu, a přesto
udržela klidný výraz. Věděla jsem, že imuži zažívají podobné dny. Málokdo ale zažil totéž, co já. Přirozeně jsem si v duchu neustále omílala Melovo podivné tvrzení, že s Crystaliným
ukřižováním, při němž skutečně vydechla naposledy, nemá nic společného. V jeho myšlenkách
jsem nezaznamenala ani náznak lži. Upřímně řečeno, pokud se přiznal ke všem ostatním věcem
apo této zpovědi se mu zjevně ulevilo, proč by se nedoznal iktomuhle? Jenomže proč by zjeho
auta někdo odnesl polomrtvou Crystal itrámy, na kterých ležela, apotom provedl něco tak
odporného? Musel za tím stát někdo, kdo nenáviděl Crystal nebo Jasona s Melem. Byl to
nelidský skutek, ale přesto jsem byla ochotná věřit Melovi, který do posledního okamžiku tvrdil, že
tenhle zločin nespáchal. Cesta domů mě naplnila takovou radostí, že jsem jela úplně
automaticky, jako kdyby místo mě řídil autopilot. Když jsem dojela skoro kodbočce na příjezdovou
cestu ke svému domu, najednou jsem si vzpomněla na svůj slib Amelii. Měly jsme se sejít uTraye
doma. Úplně jsem na to zapomněla. Vzhledem ktomu, co jsem ten den zažila, jsem si pro sebe
dokázala najít omluvu – pokud mi to odpustí i Amelia. Jakmile jsem si ale vybavila Trayův
žalostný stav apřipomněla si, že vypil upíří krev, zaplavila mě vlna strachu. Při pohledu na
hodinky jsem zjistila, že už mám přes tři čtvrtě hodiny zpoždění. Na nejbližší odbočce jsem se
otočila do protisměru ajako střela jsem vyrazila zpátky do městečka. Snažila jsem se namluvit si,
že nejsem vyděšená, ale moc se mi to nedařilo. Před Trayovým domkem, který stál za Bon
Temps, neparkovalo žádné auto avoknech se nesvítilo. Z přístřešku za ním vykukoval nárazník
pikapu. Pomalu jsem projela kolem, aniž jsem zastavila, asi opůl kilometru dál jsem odbočila na
okresní silnici acelá zmatená avystrašená jsem se pak oklikou zase vrátila kparkovišti před
Trayovým domem obklopeným asi půlakrovým pozemkem. Na ten se vešel nejen obytný dům,
ale i rozlehlá dílna, ve které Tray provozoval svou opravnu motocyklů.
Vedle něj byla další parcela spodobnou dvojicí budov, kde měli Brock a Chessie Johsonovi
čalounictví. Oba se už zjevně vrátili zdílny domů, protože vobývacím pokoji se svítilo. Když jsem
kněmu zaletěla pohledem, Chessie zrovna zatahovala záclony, sčímž se většina lidí v Bon Temps
neobtěžovala. Noc byla temná aklidná. Pes Johnsonových štěkal, ale jinak všude panovalo ticho.
Na brouky, kteří se svečerem budili abzučeli, bylo ještě příliš chladno. Napadlo mě hned několik
možností, které by mohly vysvětlovat, proč je vTrayově domě takové ticho atma. Za prvé: Tray byl
stále pod vlivem upíří krve azabil Amelii. Právě teď se skrýval doma ve tmě a plánoval, že spáchá
sebevraždu. Nebo možná čekal, až se objevím, aby mě mohl také zlikvidovat. Za druhé: Tray se
zúčinků upíří krve zotavil. Když se na prahu jeho domu objevila Amelia, rozhodli se strávit volné
odpoledne romanticky, na způsob líbánek. Nelíbilo by se jim, kdybych je vyrušila. Za třetí: Amelia
za Trayem přijela, ale nenašla ho tady, atak se vrátila ke mně domů. Tam pro nás začala vařit
večeři a čeká, že se každou chvíli vrátím. Tahle možnost by vysvětlovala, proč tu není Ameliino
auto. Pokusila jsem se vymyslet ještě přesvědčivější varianty, ale nedařilo se mi to. Vytáhla jsem
telefon azkusila zavolat domů. Odpověděl mi můj vlastní hlas na záznamníku. Potom jsem
vytočila Ameliino číslo, ale po třech zazvoněních mi naskočila hlasová schránka. Docházely mi
vhodné nápady. Usoudila jsem, že telefonát bude méně vlezlý než klepání na dveře, anavolila
jsem Trayovo číslo. Zdomku jsem zaslechla slabé zvonění… můj hovor ale nikdo nepřijal.
Zavolala jsem tedy Billovi. Udělala jsem to úplně automaticky, aniž jsem otom přemýšlela. „Bill
Compton,“ ozval se známý chladný hlas. „Bille,“ začala jsem, ale zbytek věty jsem už nedořekla.
„Kde jsi?“ „Sedím vautě před domem Traye Dawsona.“ „To je ten vlkodlak, který má opravnu
motorek?“ „Přesně tak.“ „Jedu za tebou.“ Dorazil za necelých deset minut a zaparkoval hned za
mnou. Stála jsem na silnici ukrajnice, protože jsem nechtěla zajíždět po štěrkové cestě kdomu.
„Jsem slaboška,“ prohlásila jsem, když se posadil vedle mě. „Neměla jsem ti volat, ale přísahám
Bohu, že nevím, co dělat.“ „Nezavolala jsi Ericovi,“ poznamenal jednoduše Bill. „Trvalo by moc
dlouho, než by přijel,“ odpověděla jsem avylíčila mu, co se stalo. „Nemůžu uvěřit, že jsem na
Amelii zapomněla,“ dodala jsem. Naprosto mě ochromily výčitky svědomí aproklínala jsem svou
sebestřednost. „Po takovém dnu se dá pochopit, že na něco můžeš zapomenout,“ snažil se mě
utěšit Bill. „Ne, nedá,“ trvala jsem na svém. „Jde oto, že… že tam nechci vejít azjistit, že jsou
mrtví. Nedokážu to. Všechna moje odvaha je v háji.“ Bill se ke mně sklonil apolíbil mě na tvář.
„Co pro mě znamená další mrtvý člověk?“ prohodil. Hned nato vystoupil z auta a v matném
světle, které prosvítalo záclonami vokně vedlejšího domu, se vydal vpřed. Když dorazil khlavním
dveřím, nastražil uši, ale nic nezaslechl. Poznala jsem to podle toho, že otevřel dveře a vešel
dovnitř. Jakmile se mi ztratil zočí, zazvonil mi telefon. Leknutím jsem nadskočila tak vysoko, že
jsem se málem uhodila do hlavy. Přitom jsem telefon upustila, takže jsem ho chvíli lovila na
podlaze. „Haló?“ pípla jsem ustrašeně. „Ahoj, volala jsi mi? Byla jsem zrovna ve sprše,“ ozvala seAmelia. Rázem jsem se sesunula na volant. Díky,Bože! pomyslela jsem si. Díky,díky,díky. „Jsi
vpořádku?“ zeptala se Amelia. „Ano,“ opověděla jsem. „Nic mi není. Kde je Tray? Máš ho u
sebe?" „Nemám. Zajela jsem k němu domů, ale nenašla jsem ho tam. Chvíli jsem na tebe čekala,
akdyž ses neukázala, napadlo mě, že ses musela zdržet v práci nebo tak něco. Takže jsem
odjela. Asi před půl hodinou jsem se vrátila domů. Co se děje?“ „Za chvíli přijedu,“ řekla jsem.
„Zamkni dveře anepouštěj nikoho dovnitř.“ „Dveře jsou zamčené a nikdo na ně neklepe,“
odpověděla. „Nesmíš pustit ani mě,“ pokračovala jsem, „pokud ti neřeknu heslo.“ „Dobře, Sookie,“
hlesla Amelia. Myslela si, že jsem se musela pomátnout. „Jaké je to heslo?“ „Světlušák,“ opáčila
jsem, aniž bych tušila, jak mě to napadlo. Musela jsem být přesvědčená, že to nenapadne nikoho
jiného na světě. „Dobrá,“ řekla Amelia. „Světlušák.“ Bill se vrátil kautu. „Musím končit,“ řekla jsem,
stiskla tlačítko aukončila hovor. Když Bill otevřel dveře, světlo vautě se automaticky rozsvítilo
aodhalilo mi jeho obličej. Vypadal chmurně. „Není tady,“ řekl rychle. „Ale došlo tam ksouboji.“
„Krev?“ „Ano.“ „Spousta?“ „Možná je ještě naživu. Podle pachu se zdá, že nepatří jenom jemu.“
Svěsila jsem ramena. „Netuším, co dál,“ přiznala jsem. Když jsem to řekla nahlas, jako by se mi
ulevilo. „Nevím, kde po něm mám pátrat nebo jak mu pomoct. Měl zůstat umě doma jako osobní
strážce, ale včera večer vlese narazil na nějakou ženu, která tvrdila, že je tvoje nová přítelkyně.
Dala mu napít. Byla to nějaká příšerná upíří krev aTrayovi se po ní udělalo hrozně zle.“ Zaletěla
jsem pohledem kBillovi. „Možná ji měla od Bubby. Popravdě řečeno, jeho jsem taky neviděla.
Mám oněj docela strach.“ Věděla jsem, že Bill mě ve tmě vidí mnohem lépe než já jeho.
Nechápavě jsem rozhodila ruce. Znal tu ženu? Bill se na mě zadíval a koutky rtů se mu zvedly ve
slabém úsměvu. „S nikým nechodím,“ odpověděl. Rozhodla jsem se, že budu emoce vjeho tváři
ignorovat. Dnes večer jsem na to neměla čas ani energii. Nemýlila jsem se, když jsem oté
neznámé ženě pochybovala. „Takže to byl někdo, kdo dokázal dokonale předstírat, že je
patolízalka. Musela působit tak přesvědčivě, že obalamutila iTrayův zdravý rozum aza pomoci
nějakého kouzla ho přinutila vypít tu krev.“ „Bubba na rozdíl od Traye žádný zdravý rozum nemá,“
poznamenal Bill. „Jeho by nebylo těžké začarovat, ikdyž vílí kouzla na upíry většinou nepůsobí.“
„Viděl jsi ho dnes večer?“ „Přišel si ke mně dát láhve do lednice, ale připadal mi vysílený
adezorientovaný. Když vypil několik lahví Pravé krve, trochu se mu ulevilo. Naposledy jsem ho
viděl, jak míří přes hřbitov za tebou.“ „Asi bychom tam měli vyrazit.“ „Pojedu za tebou.“ Bill došel
ke svému autu avydal se společně se mnou na krátkou cestu ke mně domů. Na křižovatce
dálnice a hlavní silnice, která vedla kmojí příjezdové cestě, ale nestihl zelené světlo na semaforu
a o chvíli se opozdil. Zaparkovala jsem na jasně osvětlené ploše za domem. Amelia se nikdy v
životě nezajímala oúčet za elektřinu. Když jsem za ní občas pobíhala a zhasínala všechna světla,
která nechala rozsvícená, bylo mi do breku. Vystoupila jsem z auta a rozběhla se k zadnímu
vchodu. Už jsem se chystala vykřiknout: „Světlušák!“, když se za dveřmi objevila Amelia. Bill už
musel přijet každou chvíli, atak jsem mezitím chtěla s Amelií vymyslet plán, jak najít Traye.
Jakmile Bill dorazí, zkontroluje Bubbu, protože do lesa bych se teď neodvážila. Dokonce jsem na
sebe byla pyšná, že jsem se okamžitě nerozběhla mezi stromy, abych ho našla. Hlavou se mi
honilo tolik věcí, že mě vůbec nenapadla ta nejzjevnější hrozba. Projevila jsem neomluvitelný
nedostatek smyslu pro detail. Žena, která se ocitla osamotě, musí zůstat za všech okolností ve
střehu. A člověk smými zkušenostmi má ještě mnohem víc důvodů kostražitosti, kdykoliv na svém
vnitřním radaru zachytí nějaký výstražný signál. Bezpečnostní světlo stále svítilo advůr vypadal
normálně. Oknem zkuchyně jsem zahlédla Amelii. Rozběhla jsem se ke schodům na zadní
verandu a přehodila si přes rameno kabelku, ve které jsem měla schovanou lopatku a stříkací
pistoli. Vruce jsem držela klíče. Mezi stíny se ale může skrývat cokoliv. Stačí jediná chvilka
nepozornosti, a sklapne past. Zaslechla jsem jakási slova v jazyce, který jsem neznala. Co to
mumlá? blesklo mi hlavou. Netušila jsem totiž, co si ten mužský hlas, který jsem vtu chvíli
uslyšela za sebou, může brumlat. Zrovna jsem se chystala vystoupit na první schod. Pak už jsem
neviděla a neslyšela vůbec nic.
폰테크
(LeonardArron, 30. 7. 2022 6:17)