17.kapitola
11. 1. 2013
Zdálo se mi, že jsem v jeskyni. Napověděly mi to smysly: bylo mi chladno, cítila jsem vlhkost
aokolím se šířily podivné zvuky. Myšlenky se mi vlekly šnečím tempem, ale už po chvíli je
všechny zastínil neutěšeně přesvědčivý pocit, že něco je špatně. Nebyla jsem tam, kde jsem
měla být, atam, kde jsem byla, bych být neměla. Vté chvíli se mi zdálo, že jsou to dvě zcela odlišné myšlenky. Kdosi mě pleskl po hlavě. Zamyslela jsem se nad tím. Nemůžu říct, že by mě
rozbolela. Spíš se mi zdálo, že ji mám těžkou, jako kdybych měla rýmu avzala si silné nosní
kapky. Nakonec jsem (rychlostí želvy) dospěla k závěru, že jsem nebyla omráčená fyzicky, ale
nějakým kouzlem. Výsledek vyšel skoro nastejno. Cítila jsem se mizerně abála jsem se otevřít
oči. Zároveň jsem ale toužila zjistit, kdo je na tom neznámém místě se mnou. Sebrala jsem
veškeré síly a otevřela víčka. Na okamžik jsem zahlédla překrásnou tvář se znuděným výrazem a
hned nato se mi oči zase zavřely. Zdálo se, že se řídí vlastním programem činnosti. „Už je tu
snámi,“ ozval se kdosi. „Dobře. Trochu se pobavíme,“ odpověděl další hlas. Neznělo to dvakrát
příjemně. Jejich zábava se mi určitě nebude líbit.
Napadlo mě, že by mě právě teď mohl někdo zachránit. Náramně by mi to vyhovovalo. Žádný
rytíř na bílém koni ale nepřijel. Povzdechla jsem si a znovu se přinutila otevřít oči. Tentokrát se mi
víčka nezavřela, atak jsem si přes světlo louče – pravé, nefalšované dřevěné louče – prohlédla
své věznitele. Jeden znich patřil kvílám. Byl stejně krásný jako Claude, bratr Claudine, a zhruba
stejně milý, což znamenalo, že milý nebyl skoro vůbec. SClaudem měl společné ičerné vlasy,
pohledný obličej a vypracované tělo, ale jeho výraz svědčil otom, že ze sebe nedokáže vykřesat
ani náznak zájmu omou osobu. Claude jej uměl aspoň předstírat, pokud to vyžadovaly okolnosti.
Přejela jsem pohledem kvězniteli číslo dvě. Byla to žena, ukteré jsem očividně neměla omoc lepší
vyhlídky. Také to byla víla, mimořádně krásná, ale netvářila se onic srdečněji aveseleji než její
společník. Navíc na sobě měla přiléhavý trikot nebo něco podobného. Vypadala vněm výborně
ato mě už samo osobě přesvědčilo, že je skutečně hodna mé nenávisti. „Máme tu pravou,“ řekla
dvojka. „Běhnu, co se peleší supíry. Mám pocit, že ta skrátkými vlasy byla hezčí.“ „Pokud vůbec
nějaký člověk dokáže být hezký,“ prohlásil věznitel číslo jedna. Jako kdyby nestačilo, že mě
unesli, ještě mě museli urážet. Přestože jejich hanlivé výroky byly tou poslední věcí na světě,
která by mi vmé situaci měla dělat těžkou hlavu, kdesi uvnitř ve mně vzplál plamínek hněvu. Jen
pokračuj,tykreténe,pomyslela jsem si. Jen počkej,až si natebe došlápne můj pradědeček. Doufala
jsem, že neublížili Amelii a Bubbovi. Doufala jsem, že se nic nestalo Billovi. Doufala jsem, že
zavolal Ericovi a mému pradědečkovi. To byla velká spousta nadějí. Když už jsem se přenesla do
sféry přání, doufala jsem, že Eric zachytil mou neskutečnou tíseň ahrozný strach. Dokázal by mě
najít podle emocí? Bylo by to skvělé, protože emocemi jsem doslova překypovala. V takovéhle
bryndě jsem se ještě nikdy neocitla. Bill mi před lety řekl – potom, co jsem se od něj poprvé
napila upíří krve –, že mě díky tomu bude schopný kdekoliv vypátrat. Přála jsem si, aby měl
pravdu a aby o tuhle schopnost postupem času nepřišel. Nechala bych se zachránit kýmkoliv. Co
nejdříve. Věznitel číslo jedna mě podepřel vpodpaždí astrhnutím mě posadil. Teprve tehdy jsem
si uvědomila, že mám úplně ochablé ruce. Sklopila jsem oči avšimla si, že jsou spoutané
koženým řemínkem. Seděla jsem opřená ostěnu aviděla, že ve skutečnosti nejsme vjeskyni, ale
vopuštěném domě. Ve střeše zela díra, skrz kterou jsem spatřila hvězdy. Vzduch byl prosycený
dusivým zápachem plísně, který jako by pocházel ztlejícího dřeva a zavlhlých tapet. Místnost byla
prázdná, až na mou kabelku pohozenou vrohu ana starou zarámovanou fotografii, která visela
nakřivo na stěně, přímo uprostřed mezi oběma mými vězniteli. Na snímku pořízeném někdy ve
dvacátých nebo třicátých letech seděla slavnostně oblečená černošská rodina. Vypadali jako
farmáři. Ztoho jsem usoudila, že se stále nacházím vnašem světě, i když to možná už
zanedlouho nemuselo platit. Dokud jsem toho ještě byla schopná, na oba věznitele jsem se
usmála. „Můj pradědeček vás zabije,“ prohlásila jsem. Dokonce se mi podařilo vyslovit to lehce
rozverným tónem. „Jen počkejte!“ Jednička se zasmála apohodila černou hřívou jako model,
který pózuje před objektivem. „Nikdy nás nenajde. Radši se podrobí aodejde, než aby se díval,
jak tě pomalu abolestivě zabíjíme. Do lidí je táááákhle zamilovaný.“ „Už dávno se měl klidit do
letních krajin,“ dodala dvojka. „Styk slidmi nás vyhladí rychleji, než už teď vymíráme. Breandan
nás od nich oddělí. Budeme vbezpečí. Niall je ukončená kapitola.“ Jako kdyby Nialla někdo
odložil do knihovny a nechal ho tam ležet. „Řekněte mi, že máte nějakého šéfa,“ prohlásila jsem.
„Povězte mi, že nejste mozky téhle akce.“ Pořád mi připadalo, že jsem lehce popletená.
Pravděpodobně za to mohlo kouzlo, kterým mě omráčili. Vědomí, že nejsem úplně sama sebou,
mi ale bohužel nebránilo mluvit. „Jsme věrní Breandanovi,“ prohlásil první věznitel, jako by už
tohle mluvilo samo za sebe. Místo toho, abych si jejich slova spojila s Niallovým arcinepřítelem,
představila jsem si Brandona, svého spolužáka ze střední školy. Byl zadákem školního
fotbalového týmu. Pak odešel studovat na Louisianskou technickou univerzitu anakonec vstoupil
do řad amerického letectva. „Už mu skončila služba?“ prohodila jsem. Oba na mě upřeli nechápavé pohledy. Nemohla jsem jim to vyčítat. „Služba ukoho?“ zeptala se dvojka. Ještě jsem
na ni byla naštvaná, protože omně prohlásila, že jsem běhna. Rozhodla jsem se, že se sní
nebudu bavit. „Takže, co je v plánu?“ zeptala jsem se prvního věznitele. „Počkáme, až se nám
ozve Niall aodpoví na Breandanovy požadavky,“ řekl. „Breandan nás uzavře vnašem světě auž
se nikdy nebudeme muset stýkat slidmi.“ Vprvním okamžiku mi jejich plán připadal naprosto
dokonalý, což mě na chvíli zařadilo do Breandanova tábora. „A Niall stím nesouhlasí?“ zeptala
jsem se co nejklidněji. „Ne, chce mít možnost navštěvovat takové, jako jsi ty. Dokud mu Fintan
zatajoval existenci podobných stvoření, jako jsi ty a tvůj bratr, Niall se držel. Ale potom, co jsme
Fintana odstranili…“ „Pomalu apo kouskách,“ dodala dvojka azasmála se. „Podařilo se mu získat
tolik informací, že tě vystopoval. My jsme to dokázali také. Jednoho dne jsme narazili na dům,
kde bydlí tvůj bratr. Vautě před ním na nás čekal dárek. Rozhodli jsme se, že si sním užijeme
trochu zábavy. Sledovali jsme tě cestou do práce anechali ženu tvého bratra viset istím jejím
panchartem tam, kde je mohli všichni vidět. Teď se trochu pobavíme stebou. Breandan řekl, že si
můžeme dělat, co chceme, ale nesmíme tě zabít." Moje zpomalené uvažování mezitím konečně
nabralo na rychlosti. Pochopila jsem, že to jsou gorily pradědečkova nepřítele, které zabily mého
dědečka Fintana a ukřižovaly chudáka Crystal. „Být vámi, nedělala bych to,“ namítla jsem ze
zoufalství. „Myslím tím, že na vašem místě bych mi neubližovala. Co když nakonec Breandan
nezíská, po čem touží? Co když zvítězí Niall?“ „Za prvé, to se stane jen těžko,“ odpověděla
dvojka a usmála se. „Jsme odhodlaní vyhrát, a zároveň se chceme pořádněpobavit. Zvlášť pokud
tě Niall bude chtít vidět. Než se vzdá, určitě bude chtít důkaz, že jsi naživu. Musíme tě nechat
dýchat… Čím víc ale budeš vzdorovat, tím rychleji bude naše válka ukonce.“ Její ústa byla plná
těch nejdelších anejostřejších zubů, jaké jsem kdy viděla. Některé znich byly zakončené
lesknoucími se stříbrnými špičatými nástavci. Vypadalo to děsivě. Při pohledu na její strašidelně
se lesknoucí zuby ze mě bohužel vyprchal zbytek kouzla, kterým mě zakleli. Následující hodinu,
která byla tou nejdelší hodinou vmém životě, jsem tak byla zcela při smyslech. Zmátlo mě – ataké
naprosto šokovalo –, že můžu cítit takovou bolest, apřitom na ni nezemřít. Vtu chvíli bych ráda
zemřela. Každý den nahlížím lidem do hlavy, takže onich vím spoustu věcí, ale ovílách ajejich
způsobu života jsem nevěděla téměř nic. Musela jsem věřit, že jednička a dvojka skutečně mají
nad sebou svého vlastního pána. Nedovedla jsem si představit, že by se můj pradědeček smál,
až ze mě poteče krev. A musela jsem doufat ivto, že by se nikdy nevyžíval vpohledu na člověka,
kterého někdo řeže nožem na kusy, jako se ztoho očividně těšili moji věznitelé. V knížkách jsem
četla olidech, kteří během mučení unikli „někam jinam“. Usilovně jsem se snažila najít si vduchu
nějaké místo, kam bych se uchýlila. Ale nedařilo se mi to apořád jsem trčela vté nevlídné
místnosti. Soustředila jsem se na výrazné tváře farmářské rodiny na fotografii. Litovala jsem, že
je tak zaprášená, protože jsem je neviděla dost jasně. Kéž by ten obrázek aspoň visel rovně!
Věděla jsem, že dobrá rodina by se zděsila při pohledu na tu hrůzu, která se jim odehrává před
očima. Vdobě, kdy mi ta dvojice zříše víl neubližovala, mi připadalo knevíře, že se mi to nezdá, že
se tohle všechno skutečně děje. Neustále jsem doufala, že zažívám jen mimořádně děsivý sen,
ze kterého se vzbudím… raději dříve než později. Už od mládí jsem věděla, že svět je plný
krutosti – život mě otom poučil, věřte mi –, ale přesto mě zděsilo, že moji věznitelé si to
užívají.Vůbec se na mě nedívali jako na osobnost. Byla jsem pro ně tvor bez identity. Vůbec je
nezajímalo, že mám vživotě nějaké plány, že si ještě chci užít trochu radosti. Byla jsem pro ně
zaběhlé štěně nebo žába, kterou chytili upotoka. Mně by připadalo strašné provést něco
podobného ištěněti nebo žábě. „Není to dcera těch, co jsme zabili?“ zeptala se jednička dvojky,
když jsem se na ně rozkřičela. „Ano. Pokusili se při povodni projet přes řeku,“ odpověděla dvojka
spokojeně. „Přes řeku! Přitom ten muž měl vtěle naši krev! Mysleli si, že je ta plechovka, ve které
jeli, ochrání.“ „Vodní duchové si je ksobě rádi vzali,“ dodal první věznitel. Smrt mých rodičů
nebyla nehoda. Zavraždili je. Tahle informace ke mně pronikla navzdory bolesti, kterou jsem
cítila, ale vprvní chvíli jsem nevěděla, jak sní naložit. Pokusila jsem se vduchu promluvit kEricovi
adoufala jsem, že mě díky našemu krevnímu poutu najde. Vybavila jsem si i Barryho, jediného
dalšího dospělého telepata, kterého jsem znala, a zavolala ho, přestože jsem věděla, že nás dělí
příliš velká vzdálenost, než abych se sním spojila. Uvažovala jsem dokonce iotom, že dám vědět
svému malému synovci Hunterovi, ale pak jsem se zastyděla, protože na takovéhle věci je příliš
malý, a navíc… přece jsem se takhle nemohla zachovat k malému dítěti. Nakonec jsem se vzdala
veškeré naděje a už jen čekala na smrt. Moji dva věznitelé si mezitím krátili chvíli sexem.
Vzpomněla jsem si na Sama. Moc by mě potěšilo, kdybych ho teď mohla vidět. Chtěla jsem nahlas vyslovit jméno tohoto muže, který mě miloval, ale od neustálého křiku jsem už byla celá
ochraptělá. Přemýšlela jsem opomstě. Zoufale jsem si přála, aby oba moji věznitelé zemřeli.
Doufala jsem, že některý zmých nadpřirozených blízkých – Claude aClaudine, Niall, Alcide, Bill,
Quinn, Tray, Pam, Eric, Calvin, Jason– je rozsápe na kousky. Možná že si jiné víly vyhradí na
jejich mučení tolik času, jako oni na mě. Jednička advojka řekly, že Breandan chce, abych zůstala
naživu. Jenomže člověk ani nemusel být telepat, aby mu došlo, že se tyhle dvě kreatury jen stěží
přinutí ke zdrženlivosti. Mínili se nechat unést svou zábavou úplně stejně jako vpřípadě Fintana a
Crystal. Neexistovala žádná naděje, jak se ztoho dostat. Byla jsem si naprosto jistá, že mě čeká
smrt. Zachvátily mě halucinace. Myslela jsem si, že vidím Billa, ale nedávalo to smysl.
Pravděpodobně teď stál na trávníku za mým domem apřemýšlel, kde jsem. Pobýval ve světě, kde
věci dávají smysl. Ale vté chvíli bych přísahala, že ho vidím, jak se zezadu blíží kmým věznitelům,
kteří právě cosi kutili s žiletkami. Přiložil si prst na rty, jako kdyby mi chtěl naznačit, abych zůstala
zticha. Protože tam stejně nebyl avkrku mi tak vyschlo, že jsem nemohla mluvit (nedokázala bych
ani pořádně vykřiknout), dalo se to snadno zařídit. Za Billem se plížil černý stín, nad nímž svítil
slaboučký oheň. Moji věznitelé mě bodli nožem, který si dvojka vytáhla zvysoké boty ajehož čepel
se leskla jako jejich zuby. Oba se ke mně naklonili, aby se pokochali mou reakcí. Zmohla jsem se
pouze na ochraptělé zasténaní. Na obličeji jsem měla zaschlou krev aslzy. „Žabička nám kuňká,“
prohlásil muž. „Poslechni si ji. Zakuňkej, žabko! Zakuňkej nám.“ Zvedla jsem víčka apodívala se
jim do očí. Poprvé po dlouhé době se naše pohledy střetly. Polkla jsem asebrala poslední zbytek
sil. „Zemřete,“ prohlásila jsem hlasem, ze kterého zaznívala skálopevná jistota. Ale nevěnovali mi
onic větší pozornost, než když jsem to před chvílí vyslovila poprvé. Přiměla jsem rty kúsměvu.
Muž měl jenom tolik času, aby se zatvářil vylekaně, protože vzápětí se mezi jeho hlavou arameny
zablesklo cosi jasně červeného. Kmému neskonalému potěšení se rozpadl na dva kusy a mě zalil
proud čerstvé krve. Rudý gejzír znovu provlhčil krev, která mi na tváři ulpěla už předtím a mezitím
zaschla. Do očí se mi ale nedostal, takže jsem viděla, jak ženu chytily pod krkem bílé ruce, zvedly
ji a otočily. Její údiv ve mně vyvolal nesmírnou radost – téměř stejnou, jako když se jí pak do
dlouhého krku ponořily špičáky stejně ostré, jako byly ty její.
Komentáře
Přehled komentářů
Kudos. I appreciate it!
college essay writing services https://essaywritingservicebbc.com college application personal essay https://ouressays.com
best dissertation services h86soc
(EugeneLef, 6. 4. 2023 9:28)